Orlíček (Aquilegia) patří k nejkrásnějším dítkům naší flóry. Jeho poměrně velké a tvarově velmi charakteristické květy se rozezvoní vždycky ke konci jara na loukách a pastvinách, ve světlých lesích i při jejich okrajích, a to jak v nížinách, tak na horách. A navíc kolik jich na nás ještě cinká ze zahrad!
Na celém světě roste na 130 druhů orlíčků, domovem všech je severní polokoule, na severu zasahují až do severozápadní Kanady a na Špicberky, k jihu sestupují do Guatemaly, Maroka, severní Indie a střední Číny. V naší přírodě najdeme druh jen jediný, všem dobře známý orlíček obecný (Aquilegia vulgaris), ale na starých hřbitovech nebo v okolí zahrad tu a tam zplaňuje i orlíček černofialový (Aquilegia atrata). V zahradách se jich pěstuje o poznání více, ať už jsou to druhy asijské nebo severoamerické – ceněné bývají především orlíčky horské. Objevují se tu samozřejmě také kultivary a hybridy. Je smutné, že přírodních lokalit s výskytem našeho domácího orlíčku ubývá, je už dnes řazen k druhům ohroženým.
U všech orlíčků jsou v květech obzvláště nápadné dlouhé ostruhy umístěné na konci nektariových lístků – zrovna ty jim možná vysloužily i ono orlí jméno, připomínají prý totiž tak trochu orlí pařáty (latinský výraz aquila označuje orla). Jenže původ jména Aquilegia není úplně jasný, nabízí se totiž ještě možnost, že na jeho vzniku se podílela latinská slova aqua (voda) a lego (sbírám), což by snad mohlo poukazovat na nálevkovitý tvar květů, eventuálně na schopnost držet na listech o maličko déle dešťové kapky. A římský učenec Plinius použil ve svém zásadním přírodovědném spisu výraz aquileges pro hledače spodní vody (aquilex byl studnař). Jisté je, že čeština si s významem latinského jména příliš hlavu nelámala a vybrala z těchto možností právě orla; orlíček či spíše vorlíček je uváděn už ve spisech z 15. století. V raném novověku se mu občas říkávalo ještě také celidonie větší, ani toto jméno ale s vodou nijak nesouviselo.
Traduje se, že planý orlíček obecný je nejčastěji modrý, pokud se na něm objeví i jiné barvy, nebo je dokonce plnokvětý, mají tyto rostliny spíše novější původ zahradní. Pravda to být tak úplně nemusí, o běžných pestrobarevných i plných květech orlíčků známe zprávy už z 16. století, nic nového pod sluncem to tedy rozhodně není. Pražskému dvornímu lékaři Adamu Huberovi byly už v roce 1596 známé orlíčky brunátné i bílé, zčervena modré, žluté i „nezdárné zelené“, ba dokonce dvoubarevné či s květem obráceným (flore inverso).
Orlíček je sice jedovatý, avšak ve staré medicíně se používal při léčbě žloutenky – jeho semeno se přidalo do malvazu, do nějž se přimíchalo ještě trochu šafránu. Ke stejnému účelu se hodila i nejlépe v srpnu destilovaná voda vorlíčkova, ta se navíc osvědčovala i při mdlobách, léčbě srdeční slabosti, dny a u hojení ran, ba i při zažehnávání otrav.
Znala jej rovněž magie, měl ochraňovat před „kouzly babskými“ a kdo prý jej u sebe nosí, „před hady bezpečen jest“, tvrdil v roce 1517 doktor Jan Černý.
Ovšem i do křesťanské ikonografie se orlíček dostal. Jeho trojčetné listy tu odkazovaly na Svatou Trojici, sedm květů vyrůstajících na jediné lodyze bylo obrazem darů Ducha svatého. Častěji byl ve výtvarném umění vyobrazován hlavně na sklonku středověku a na počátku novověku, objevoval se především v námětech spojených se životem Panny Marie.
Je zřejmé, že to musela být bylina od pradávna ctěná, jistě bylo dobré ji mít pro její léčivé i magické schopnosti vždycky po ruce, nejlépe ji pěstovat v zahradě nebo v blízkosti domu. Navíc je to nepochybně také květina krásná, pěstování hodná, lidmi mohla být oceňována i zmiňovaná barevná pestrost květů. S orlíčky v zahradě chybu nikdo neudělá – rostou spolehlivě, ty obecné nepotřebují žádnou zvláštní péči. A můžeme nad nimi meditovat o orlech i vodě, třeba se nám nakonec podaří odhalit i pravý význam jejich starobylého jména.
Mírně upravená verze, která byla poprvé publikována pod titulem „Orel, nebo voda?“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 23. 5. 2022.