Syn.: Sclarea nemorosa (L.) Mill., Sclarea punctata Moench, Salvia pseudosilvestris Stapf., Salvia sylvestris auct. plur. non L., Plethiosphace nemorosa Opiz
Česká jména: šalvěj lesní (Presl 1819), šalvěj hájní (Sloboda 1852), šalvina hajní (Opiz 1852), šalvěj ladní (Čelakovský 1879), šalvěj hajní (Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: šalvia hájna (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Lamiaceae – hluchavkovité
Rozšíření: Přirozený výskyt je znám z jihovýchodní a střední Evropy, z Malé Asie, Krymu, Kavkazu až Střední Asie. V západní a severní Evropě je její výskyt jen sekundární.
V Česku roste v nejteplejších oblastech Moravy, v Čechách v Českém středohoří, ve středních Čechách severně od Prahy, v Polabí. V mezofytiku se objevuje na antropicky ovlivněných stanovištích.
Ekologie: Roste v suchých travnatých porostech na výslunných expozicích, často na sprašových a opukových stráních. Najdeme ji často na antropicky ovlivněných stanovištích, na okrajích cest nebo polí, na železničních náspech a hrázích. Obvykle se jedná o stanoviště narušovaná, zraňovaná, často s přirozenými sesuvy. Roste na půdách propustných, hlinitojílovitých, často vápenatých, minerálně bohatých, zásaditých až neutrálních. Nejčastěji roste ve společenstvech svazu Convolvulo-Agropyrion (diagnostický druh), podsvazu Astragalo austriaci-Achilleenion setaceae (diagnostický druh), svazu Festucion valesiacae nebo svazu Onopordion acanthii (společenstva archeofytů rumišť). Kvete v červnu až červenci.
Popis: Vytrvalá bylina s tlustým hlavním kořenem a často větvenou kořenovou hlavou má lodyhy přímé nebo vystoupavé, 30–90 cm vysoké. Lodyhy jsou větvené v horní polovině, hustě pýřité, mezi krycími chlupy mají roztroušené přisedlé kulovité žlázky. Nemá přízemní listovou růžici, stonky jsou po celé délce rovnoměrně olistěné. Spodní listy mají dlouhé řapíky (2,5–4,5 cm), nejhořejší listy jsou přisedlé. Listová čepel je podlouhle vejčitá až vejčitě kopinatá, 4–7 cm dlouhá, 1,7–2,5 cm široká, na bázi uťatá až více méně srdčitá. Na vrcholu je list tupě špičatý, na okraji zubatý až vroubkovaný, a na líci je díky prohloubené žilnatině mírně svraskalý. Celý je roztroušeně až hustě pýřitý, na líci světle zelený, na rubu šedozeleně pýřitě plstnatý, roztroušeně žláznatý. Květy jsou uspořádány v lichopřeslenech, které jsou více méně sblížené, 4–6květé. Listeny v květenství jsou nápadné, delší než kalich. V horní části květenství dokonce přesahují nebo zcela překrývají nerozvité květy a poupata. Listeny jsou široce srdčité, 6–9 mm dlouhé, 5–7 mm široké, na vrcholu dlouze zašpičatělé. Na rubu jsou listeny roztroušeně pýřité a žláznaté, zbarvené jsou obvykle fialově, řidčeji jsou zelené nebo jen fialově naběhlé. Kalich je dvoupyský, 5–7 mm dlouhý, řídce, jen na žebrech hustě pýřitý, na ploše s kulovitými přisedlými žlázkami, bez žláznatých chlupů. Zbarven je podobně jako listeny – zelený, fialově naběhlý až fialový. Kališní horní pysk je kratší než dolní, s 3 drobnými zašpičatělými cípy. Dolní pysk je dvoucípý s cípy trojúhelníkovitými, dlouze zašpičatělými. Koruna je dvoupyská, 13–19 mm dlouhá, modrofialová, zřídka červenofialová nebo špinavě bílá. Korunní trubka je mírně prohnutá a nepřesahuje dolní kališní cípy, horní pysk koruny je přilbovitě vyklenutý, na vrcholu mělce vykrojený, vně pýřitý a žláznatý. Dolní pysk má tři laloky, ze kterých je střední nejširší, široce vejčitý. Postranní laloky jsou kopinaté. U tyčinek jsou kratší ramena spojidel lopatkovitě rozšířená a navzájem srostlá. Žláznatý podsemeníkový val (nektárium) má postranní laloky kratší. Plody jsou tvrdky, vejcovité až elipsoidní, 18–20 mm dlouhé, 12–14 mm široké, hnědé, matné, s jemnou skulpturou na povrchu. Druh je proměnlivý především v odění, velikosti listů, barvě květů a listenů.
Využití: Pěstuje se jako okrasná rostlina. Je využívána jako nektarodárná, podle literatury lze získat z čistého porostu až 500 kg medu na hektar. Med je bílý a hustý, jemně voní. Je bohatý na sacharózu a fruktózu, proto pomalu krystalizuje.
Poznámka: U šalvějí ze 4 původních tyčinek jsou dvě zadní zakrnělé, nefunkční. Zbývající dvě přední tyčinky jsou přeměněny tak, že mají mezi prašnými váčky prodlouženou pohyblivou část (nazývanou spojidlo) kloubovitě připojenou k nitce tyčinky. Tyčinka má na delším rameni obvykle pouze jeden prašný váček s pylem, kratší rameno je bez váčku, sterilní, na konci rozšířené. Tyčinka tak slouží jako páka při vysypávání pylu. Hmyz přistane na dolním pysku květu, dotkne se sterilní části tyčinky a na záda si shodí pyl z druhé části tyčinky, která je hluboko v horním pysku a nedotýkala by se těla hmyzu. Nektar se v květu hromadí na bázi pestíku, kde je uloženo nektárium (žláznatý podsemeníkový val).
Fotografoval Ladislav Hoskovec, dne 11. 6. 2003 (Česko, Brno, Hády).